- Koření a byliny A-F (30.1.13)

ANÝZ – ZDE

Bedrník anýz (Pimpinella anisum) je jednoletá rostlina z čeledi miříkovité (Apiaceae) pocházející ze Středozemí a Malé Asie.

Dnes se pěstuje na Balkáně, Španělsku, Indii, Turecku, Mexiku, ve středomořských státech. Je koření i lék používaný už ve starověku.

Pěstuje se i v Česku, v teplejších oblastech.

Pro léčebné využití i jako koření se používá plod – dvounažka zelenošedé, šedožluté či šedohnědé barvy. Sbírá se v srpnu až září, plody se nechají dozrát, suší se v tenkých vrstvách. Při sběru v terénu je možnost záměny s jedovatými plody bolehlavu.

Zralý anýz aromaticky voní a má kořenitou nasládlou chuť. Vůni dodává silice, ve které je hlavní složkou anetol. V léčebném využití se využívá hlavně nálev, méně již čistá silice, v případech předávkování silicí může dojít k otoku mozku a plic.

Anýz je výborným prostředkem podporujícím vykašlávání. Žvýkání semen anýzu zabraňuje páchnutí z úst. V trávícím traktu působí spasmolyticky. Jeho použití je vhodné i v pediatrii. Podporuje tvorbu mateřského mléka, do nějž se jeho účinky také přenáší. Zvyšuje tvorbu žluče, urychluje trávení, omezuje plynatost. Působí proti střevním katarům, křečím trávicího traktu.

Jeho použití je mnohostranné. Dává se do pečiva, do chleba, při nakládání červené řepy, červeného zelí. Hodí se i do jablečného a hruškového kompotu. Špetka anýzu je vhodná k žampionům, k rybám. Je součástí mnoha kořenitých směsí. V indické a čínské kuchyni je častý v masitých pokrmech. Vyrábějí se z něj likéry, je součástí léčivých čajů při nadýmání a odstraňuje z pokrmů nepříjemné pachy a aromatizuje je.

Kořeny této rostliny poskytují dobré služby na jaře a na podzim, tj. v době největšího nebezpečí nachlazení. Podporují vylučování a měly by být vždy po ruce při katarech dýchacích cest, a hrtanu. Současně řídí sekreci žaludku. Mohou se používat jako čaj, nebo se připraví extrakt z jednoho dílu kořenů a pěti dílů koňaku: třikrát denně se 20 až 40 kapek tohoto extraktu užívá na kostce cukru.

Anýz je neodolatelnou pochoutkou pro myši.

Ve středověku byl bedrník považován za účinný lék proti moru a též že uvolňuje darebné větry a zbavuje merzutosti.

ANÝZ V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899

Za dávných již časů užívali ho lékaři co léku; nyní ovšem potřebuje se též v lékárnách, avšak méně, při zašlemování, zácpě, nadýmání, křečích, katarrhech, záduše a obtížném dechu, při otrávení, ochrnutí, oteklině; proti vším, které se často vyskytují u nemocných, radí se na kartáč, kterým se hlava čistí, nakapati trochu anýzového oleje. Při obtížném dýchání a křečích prsních působí prospěšně.

Anýz působí zvláště na zažívací ústrojí, při nadýmání a kolice; pocukrovaný anýz užívá se při slabosti žaludkové.

Voda anýzová připravuje se ze 4 It. anýzu tlučeného, 2 It. feniklu, 1½ It. citrónové kůry, což se dá do 1 mázu kořalky, 1½ žejdl. vody rozředěné, a nechá se to 8 dní státi; pak se přidá 1½ lib. cukru, i máz vody a půl mázu kořalky.

Anýzová essence upraví se z anýzu zeleného, jenž močí se 4 dny v 3 lib. tresti, procedí se, polije lihem, nechá státi 5 dní, procedí a lisuje (filtruje) se.

Anýzová tinktura (výtažek) upraví se takto: Vezme se 1 kvtl. oleje anýzového, 4 kp. fenikl. oleje a 2 kp. oleje z koriandru, což rozpustí se v 1 mázu líhu; též 1 kv. anýz. oleje, 45 gr. badyánu, 10 lib. líhu; rozředí se 3 lib. vody — což se obarví na zeleno.

Ve zvěroléčitelství odedávna byl anýz vážen jakožto účinlivý prostředek proti prsním neduhům, zvláště proti zapálení plic a vůbec proti katarrhům. Též užívá se při špatném zažívání, kolice, průjemu a j. Avšak neduh takovýto nesmí býti spojen s velikou slabostí.

Koním a skotu dává se 30—90, ovcím a prasatům 7 až 15 gr. bud v prášku nebo odvaru, smíchaný se čpavkem, kalomelem, sírou, jalovcem, terpentýnem a jiným.

Anýz přidává se také do jiných léků, poněvadž mnohá zvířata jej ráda požírají, jako jmenovitě koně a holubi.

BAZALKA – ZDE

Bazalka (Ocimum) je rod rostlin z čeledi hluchavkovitých. Zahrnuje přibližně 60 druhů. Většina je rozšířena v Africe a Jižní Americe, několik druhů se však pěstuje po celém světě. Lidé využívají pro různé účely nejméně 7 druhů.

Jednoletá bylina, 20 až 40 cm vysoká. Lodyha obvykle bohatě větvená, lysá nebo krátce chlupatá, 4hranná až takřka oblá. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, čepel eliptická až vejcovitá, celokrajná až řídce zubatá. Květy v chudých lichopřeslenech, kalich dvoupyský, bílý. Byly vyšlechtěny i kultivary s květy růžovými či červenými a listy kadeřavými, zelenými až červenofialovými. Kvete v VI až IX.

Původ je pravděpodobně Přední Indie, pěstována je však již od starověku, do střední Evropy se dostala v 16. století, v ČR vzácně i zplaňuje.

Užívá se nať (Herba basilici), která se sbírá v době květu seřezáním asi 10 cm na zemí tak, že část listů se ponechá na rostlině a sklízet se tudíž může i vícekrát (2x až 3x) ročně. Suší se ve stínu nebo při umělém sušení za teplot do 40 °C.
Bazalka obsahuje hlavně silice (až 1,5%) s hlavní složkou methylchavikolem (estragolem) a linalolem a přibližně 5% tříslovin, flavonoidy, glykosidy, éterické oleje s eugenolem a ocimem, bazalkový kafr, tanin, cinoel a jiné látky. 
Bazalka zvyšuje žaludeční činnost (snižuje napětí hladkého svalstva trávícího traktu a zvyšuje vylučování trávících šťáv), snižuje nadýmání, podporuje chuť k jídlu, usnadňuje odhleňování, působí protizánětlivě a mírně antibioticky. Dle J.A.Zentricha lze zevně použít šťávu z čerstvé bazalky jako podpůrný lék při zánětech středního ucha a na těžko se hojící rány. Protože rostlina zklidňuje, bývá její aplikace vhodná i při nespavosti, migréně, mentální vyčerpanosti či některých formách depresí. Bazalka také podporuje tvorbu mateřského mléka a léčí afty v ústní dutině. Bývá vhodná i při léčbě močového systému a při průduškovém astmatu.
Bazalka se obvykle podává ve formě nálevu, kdy se 1 čajová lžička spaří 150 až 200 ml vroucí vody, ve které se nechá ustát asi 10 minut. Je také důležitou součástí posilujících aromatických koupelí, kdy se používá samostatně nebo ve směsích 1x až 2x týdně. Při prevenci srdeční slabosti nebo astmatu se osvědčila inhalace par vařící se bazalky.

Mladé listy bazalky se užívají k přípravě salátů a sušené listy jako koření zejména na maso, ryby, luštěniny, k ochucování tvarohu a uzenin, ale i do polévek a omáček. Silice získané z bazalky se také užívají při výrobě voňavek.

Bazalce se daří výhradně v teplých, slunných a chráněných polohách. Semena se vysévají v březnu do pařeniště, na záhony se přesazuje v květnu nejlépe po dvou rostlinách ve vzdálenosti asi 30 cm od sebe. Rostlině vyhovuje půda kyprá a na živiny bohatá.

BAZALKA V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899

Bazalka (Ocimum). Této vůbec známé a pro svou vůni oblíbené květiny rozeznává se několik druhů. Užívá se jí proti nadýmání; šťáva kape se do uší; odvar užívá se proti neduhům ledvin, proti zimnici. Sušená, se sádlem smíšená, dává masť, které se užívá na rty a bolavé bradavky prsní. Odvar upotřebí se ku kloktání, též proti dávení, kašli a souchotím. Též proti katarrhům a čivním chorobám užívá se ten neb onen druh. V Indii ženy, mající roditi, užívají bazalky tam rostoucí, by usnadnila porod a zmírnila bolesti.

Rovněž v Africe roste jeden druh, jejž obyvatelé tamější také co lék užívají.

Podotknouti sluší, že tak zvaná bazalková masť neobsahuje ani dost málo z bazalky, shotovena jsouc z jiných zcela látek, z vosku, loje, terpentinu a j.

Listí bazalky močené přes noc ve víně, jež se pije pak, působí proti závrati. Ve víně vařené listí, pije-li se odvar ten, zahřívá a podporuje zažívání; vaří-li se listí to ve víně a dřevěném oleji, působí dobře proti zácpě.

BOBKOVÝ LIST - ZDE

Bobkový list je sušený list vavřínu vznešeného (Laurus nobilis). Jsou to listy vavřínu stále zeleného keře. I sušené listy by měly mít pěkně zelenou barvu. V léčitelství se používá k přípravě odvaru, který má detoxikační a antiepileptický efekt.

Pletly se z něj oslavné věnce, ale také se odedávna používá jako koření v kuchyni. BOBKOVÝ LIST je rozšířen takřka v celém světě. Najdete ho v domácnostech ve Francii, Itálii, Španělsku, v arabských zemích, v Řecku, na Balkáně, v Americe i ve střední a východní Evropě.

Je hojně používán do smetanových omáček, voňavých polévek, kyselých jídel, při nakládání masa, okurek nebo hub, pečení masa a zvláště zvěřiny. Využívá se také k přípravě marinád a teriny. Ve Střední Americe se podobně používá místní bylina zvaná laurel (Litsea Sp.), která má tenčí listy a jemnější aroma.

Užívá se při konzervaci masa a ryb, při nakládání zeleniny, hub či okurek. Hodí se ke zvěřině, na maso na rožeň, ale také třeba na smetanové omáčky i do francouzských polévek, patří do každé marinády, do omáček, ale opatrně, obvykle stačí jeden list. Koření hraje v omáčkách důležitou roli! Staré přísloví říká, že omáčka v kuchyni je stejně důležitá jako dirigent v orchestru.

Působí lehce sedativně, podporuje trávení, má i antiseptický (protizánětlivý) účinek. Mimo jiné má velmi zajímavý účinek na snižování krevního cukru. Jako doplněk léčby diabetiků. Pije se „čaj“, který uděláme ze dvou bobkových listů. Zalejeme je vroucí vodou a necháme 5 minut louhovat (1/4 l hrníček). Pijeme třikrát denně.

Je známý i recept na ochucení anglického mléčného pudingu, kde se před zapečením naaranžuje čerstvý list.

Bobkový list používáme zevně do protirevmatických koupelí, inhalačně při katarech horních cest dýchacích a průdušek. Listy podáváme při špatném trávení, na podporu metabolismu, při cukrovce II. typu. Vavřín působí lehce sedativně, má protizánětlivý účinek, snižuje krevní cukr, odbourává odpadní látky z těla a podporuje chuť k jídlu. Bobkový list používáme jako obklad na bolestivé klouby (Kaši z rozdrcených bobkových listů smícháme s olejem. Naneseme na pláténko a několikrát denně přikládáme na bolestivé místo).

Vavřínový olej se používá v parfémech a při výrobě vavřínového rumu. Vavřínové esence a masti se používají k odpuzování hmyzu. Matečná rostlina je známa také pod názvem vavřín. Laurus nobilis s čeledi vavřínovitých (Lauraceae), pochází s Malé Asie, Iránu a Sírie. Pěstuje se ve všech subtropických oblastech, kde často i zplaňuje. Ve Starém Římě se těšil vavřín velké úctě a vavřínové věnce byly ozdobou Césarů a velkých vojevůdců. Vavřín je často využíván jako okrasná rostlina.

Například ve středomoří často vidíme živé ploty. Vavřín se samozřejmě využívá i jako koření , známé jako bobkový list. K tomuto účelu se sklízí dvouleté listy, které se suší ve stínu, aby si zachovaly světlezelenou barvu. Vavřín je subtropický, dvoudomý keř nebo menší strom dorůstající 2 až 8 m výšky, který se dožívá věku více jak 300 let.

Na pěstování je vavřín velice nenáročný, pěstujeme jej v běžném substrátu na pokojové rostliny, přihnojujeme od konce února do konce září jednou za dva týdny běžnými hnojivy na pokojové rostliny. Vavřín pravidelně zaléváme, hlavně při letnění na celodenním slunci, ale nepřeléváme, snese spíše krátký přísušek než přelití.

Od jara do podzimu je ideální jej pěstovat venku na zahradě nebo balkoně, kde snáší i celodenní slunce. Pozor jen na rostliny, které nejsou na jaře na ostré slunce ještě zvyklé a mohly by se spálit. Takovéto rostliny je lépe dát na dva týdny do polostínu, např. pod strom, aby si postupně zvykly. Vavřín je poměrně odolný i na nízké teploty, starší rostliny snáší teploty až -2 C, mladší rostliny raději nevystavujeme teplotám pod 0° C. Vavřín můžeme tvarovat řezem, který velice dobře snáší.

Starší rostliny kvetou drobnými žlutými květy v jarních měsících, které jsou cizosprašné. Zimování vavřínu je ideální ve světlé chladné místnosti při teplotě 3°C až 18°C .Při nízkých teplotách zálivku výrazně omezíme. Vavřín je díky svým tuhým listům s obsahem silic minimálně napadán. 

BOBKOVÝ LIST V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899

Vavřín (bobkový strom, Laurus nobilis) jest keř neb nižší strom s přímými větvemi; kožovité, vždy zelené listy jsou podlouhlé, kopinaté, po kraji ztloustlé; květy žlutavo-bílé, mají čtyřdílné okvětí a stojí ve svazečkách úžlabních; plod jest bobule modro-černá zvící malé třešně. Roste v Orientu a v zemích okolo středozemního moře; kvete v máji a červnu. Listy bobkové obsahují etherický olej a hořkou látku.

Odvar listů těch užívá se proti bolení zubů; z ovoce připravuje se v Polsku a Rusku kořalka.

Zvěrolékař může dáti dobytku většímu 15—45 gr.; prasatům, ovcím 1,875—2,75 gr., psům 0,1 —1,875 gr. bobku smíšeného s jinými olejitými a slanými léky ve způsobě prášků, lektvaře nebo pilulí. Oleje bobkového užívá se hojně jakožto léku zevního, jenž rozhání a dráždí, zvláště na staré vředy, proti křečím, ochrnutí nebo tam, kde záleží na tak zvaném svedení neb odvedení, a pak se dává s terpentýnem neb s muškami španělskými.

Poněvadž jest olej ten příliš drahý, lze použíti masti, jež nabude se vařením 6 částí prášku bobkového, 1 části jalovce (větví a listí) a 12 částí másla nesoleného — která co do tuhosti své rovná se máslu.

CITRONOVÁ KŮRA – ZDE

Citronová kůra se vyrábí z vyzrálých citrónů, které se suší a drtí. Na rozdíl od dostupných citrónů na trhu se získává výhradně zpracováním plodů pěstovaných bez chemického ošetření. Má charakteristické osvěžující aroma a citrusovou chuť. Používá se zejména do sladkých pokrmů, ovocných moučníků, dortů, nákypů a svařeného vína. Výborná je také na ryby, do pomazánek, omáček, marinád na maso a na čínské pokrmy.

Tip: před použitím kůry na sladké pečivo ji na 20 minut namočte do vlažné vody, její chuť bude jemnější.

Citronová kůra jako osvěžovač vzduchu:

Citronovou kůru nasypte na talířek či misku s vodou a položte ji ke zdroji mírného tepla (například na radiátor topení).

Kůra místnost jemně provoní a neutralizuje různé pachy. Na rozdíl od syntetických osvěžovačů vzduchu není citronová vůně agresivní či dokonce zdravotně závadná.

Při přílišné konzumaci vyvolává velmi lehké halucinace.

ČERNUCHA SETÁ – ZDE

Černucha setá (Nigella sativa) z čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae) - lidově černý kmín - je jednoletá bylina pocházející z jihozápadní Asie. Semena se používají jako koření.

Černucha setá se dá pěstovat i v Česku. Nejvíce se užívá na Balkáně, Turecku, Indii, a na Středním Východě. Nejvíce je známa v Indii.

Působí proti plynatosti, podporuje činnost žaludku, jater a střev. Dokonce působí proti střevním parazitům. V malých dávkách je to tedy koření prospěšné zdraví. V medicíně se semena používají k léčení dýchacích obtíží, alergií, horečky, chřipky, astmatu a rozedmy plic. Výzkumy ukazují, že zpomaluje některé formy rakoviny. Černucha setá ovšem není vždycky prospěšná, v některých případech může způsobit bolesti hlavy, v takovém případě je nutné vyhledat odbornou pomoc.

Má příjemnou vůni i chuť – lehce pálivou. Používá se podobně jako černý pepř, navíc i do pečiva.

Semena černuchy mají až překvapivě široké spektrum blahodárných účinků. Působí proti virům, bakteriím, plísním, zlepšují trávení.. a navíc jsou příjemným aromatickým kořením.

Ač je u nás černucha pěstována především jako okrasná rostlina, v mnoha oblastech je už po generace uznávaným kořením a lékem. Tato ladná květina původně pochází z jihozápadní Asie, její pěstování se však postupně rozšířilo i na ostatní kontinenty, také u nás zdobí nejednu zahradu. 

Černucha setá je letnička, vyséváme ji na jaře, nebo na podzim a z jejích bělavých, modravých a nafialovělých květů se pak můžeme těšit po celé léto, často až do října. Po odkvětu se na rozvětvených rostlinkách tvoří jakési “makovičky” - semeníky ve tvaru srostlých měchýřků, obsahující drobná, černá semínka, která nám mohou sloužit jako koření do jídel, nebo jako lék na celou řadu zdravotních potíží.
Semena černuchy mají až překvapivě široké spektrum blahodárných účinků. V Asii a na Balkáně se jako lék používají již odpradávna, postupně si našla své místo i u našich léčitelů a zastánců přírodní a alternativní léčby. Semena se aplikují v různých formách, nejčastěji však podrcená, nebo pomletá na prášek, kdy se z nich připravuje vodní nálev nebo odvar pro vnitřní užití, ještě mocnější účinek pak má odvar v červeném víně. Také se z nich lisuje kvalitní aromatický olej, který se dá užívat vnitřně a přidává se do přípravků pro vnější aplikaci, také např. pro ústní hygienu.
Semena černuchy se úspěšně používají v boji proti infekčním onemocněním, působí antivirově, antibakteriálně i antimykoticky. Čaj ze semen je vhodné užívat např. při léčbě kašle, rýmy, bronchitidy, zánětu dutin apod. Působí ale i v našem zažívacím traktu, aplikujeme ho tedy i pro eliminaci původců infekcí žaludku a střev, při kolikách, průjmech a otravách jídlem (recept na čaj si uvedeme níže). V Asii se černucha též často užívá v boji proti střevním parazitům. Močopudný účinek semen též přispívá k detoxikaci našeho těla.

Působení účinných látek na hladké svalstvo nám může pomoci při bolestech v břiše – při křečích v žaludku, bolestech doprovázejících střevní potíže, ale také při nepříjemných bolestech při menstruaci. Někdy se černucha doporučuje pro vyvolání opožděné menstruace. Pro své působení na hladké svalstvo by se semena černuchy neměla užívat v těhotenství! Pro stimulaci laktace je černucha naopak vhodná v období kojení.

Látky obsažené v semenech černuchy mají příznivý účinek na náš žlučník, podporují produkci trávicích šťáv a usnadňují tak trávení. Působí také proti nadýmání, hodí se tedy jako koření do těžších a tučných pokrmů, nebo do kynutého pečiva. Drcené semeno tedy nejenže dodává aroma, zároveň pomáhá s trávením daného pokrmu. 

Černuchu tak najdeme v některých kořenících směsích, např. pro přípravu kari a jiných tradičních asijských či balkánských receptech, přidává se do chlebových placek i sladkého pečiva. Aroma semene černuchy připomíná něco mezi pepřem a kmínem, proto si vysloužila lidový název “černý kmín”. Používá se též přímo jako náhražka pepře nebo kmínu, je lehce peprná, její aroma je příjemně zemité. 
Recept na čaj / nálev ze semen černuchy:

Rovnou polévkovou lžíci podrcených semen zalijeme 0,5 l horké vody, nádobu přiklopíme a necháme cca 15 minut luhovat. Nálev přecedíme a užíváme po doušcích během dne. 

ČERNUCHA V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899

Černucha (Nigella) roste divoce tu a tam, nebo se pěstuje v zahradách. Jsou dva druhy; jeden má semeno černé a druhý žluté. Užívá se ho jako kmínu nebo kardamomu k mírnění dráždění a proti nadýmání, ku hnaní na moč, proti šlemu v střevech, proti červům, žloutenici a při nepravidelné čmýře.

ČERVENÁ ŘEPA MLETÁ – ZDE

Řepa červená (Beta vulgaris var. vulgaris) je dvouletá rostlina, zástupce kořenové zeleniny z čeledi laskavcovité (Amaranthaceae), u které se konzumuje její podzemní část.

Její původ je ve Středomoří a v atlantském prostředí. Je známá a oblíbená jak v Evropě, tak v Severní Americe a mnoha asijských zemích. První záznamy o červené řepě jsou staré asi 3000 let a pocházejí z Babylonie. Byla známá i ve starém Říme, kde ji tehdy bohatě využívali, jednak jako jídlo, ale zejména jako lék. Díky antice se rozšířila i do celé Evropy.

Syrová řepa se dobře uplatní v salátech. Výborně chutná s česnekem, křenem, zelím, jablky, pomeranči a ořechy. Z vařené řepy připravujeme saláty se smetanou , majonézou, marinádou apod. Oba druhy salátů jsou dobrým doplňkem pečeného masa a minutek. Uvařenou mladou červenou řepu stačí jen osolit, pokapat citronem a máslem- je to dobrá příloha pro ty, kdo nemají rádi kyselé saláty.

Jedná se o jeden z nejrozšířenějších druhů pěstovaných řep. Její konzumace je rozšířena převážně ve východní Evropě, kde se používá pro přípravu boršče. Ke konzumaci nejčastěji slouží podzemní kořenová část, která se před jídlem často vaří či se podává studená po uvaření jako salát s octem či olejem. Dají se konzumovat i zelené listy, které se nejčastěji podávají dušené či vařené. Takto upravené listy mají chuť podobnou špenátu.

Obsahuje v hojném množství betain, který brání rozvoji kornatění tepen a podporuje činnost jater. Barvivo červené řepy rozšiřuje věnčité tepny a zpevňuje stěnu vlásečnic. Z jejích přímo léčivých účinků jmenujme též účinky močopudné, vylučuje sůl z těla, povzbuzuje činnost žaludku a tvorbu žluči. Při ateroskleróze se doporučuje léčivá kúra: syrová šťáva z červené řepy v dávce 50-100 ml denně po dobu alespoň deseti dní. Podporuje růst buněk a opravuje jejich jádra. Aktivuje tvorbu červených krvinek, a tím zásobování buněk kyslíkem. Vyvolává optimističtější náladu. Zbavuje střeva jedovatých látek, odstraňuje zácpu. Dodává pružnost a lesk pleti, vlasům a nehtům. Neutralizuje a zároveň odstraňuje jedovaté látky, zvláště v mozku.

Je to zelenina velmi hodnotná - ve 100 g bulvy je asi 70 mg sodíku, 380 mg draslíku a 20 mg vápníku, dále řepa obsahuje hořčík a z mikroprvků rubidium a caesium. Důležitý je obsah rostlinných barviv, antokyanů, Zabraňujících křehkosti cév. Z vitamínů obsahuje vitamín C, vitamíny skupiny B a další.

Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v červené řepě.

ESTRAGON – ZDE

Pelyněk estragon (Artemisia dracunculus), též zvaný pelyněk kozalec, je rostlina z čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Používá se jako koření.

Je to vytrvalá rostlina 60 až 120 cm vysoká. Má přímou lodyhu, hustě prutnatě větvenou a celokrajnými, nedělenými, široce čárkovitými kopinatými přisedlými listy. Květní úbory jsou žlutokvěté, stopkaté. Roste na březích řek jižní a střední Evropy a v západní Americe.

Estragon se vysévá v dubnu do truhlíčků, pěstuje se i na okenní římse a sazenice se vysazují do záhonu v polovině května na slunné a teplé stanoviště. Daří se jí v humózní a živinami bohaté půdě v teplých a chráněných polohách. Množí se vegetativně dělením starých trsů nebo odnožemi. Při sklizni, kterou můžeme provádět až třikrát do roka, uřezáváme 20 až 30 cm dlouhé vrcholky trsu dříve, než rozvijí poupata. V té době obsahuje nejvíce silice, která dodává koření příjemnou aromatickou vůni a ostrou, slabě nahořklou chuť. Na záhonu vyžaduje vydatnou zálivku, v květináči ale nesnáší přelití. Prospívá mu přihnojení kopřivovým výluhem. Na zimu chráníme rostliny, seřezané asi 6 cm nad zemí, přikrytím slámou nebo listím před vymrzáním.

Sušení musíme provádět co nejrychleji a teplota při tom nesmí přestoupit 35°C, jinak se ztrácí aroma a rostlina hnědne. Kdo ji má na své zahrádce nebo za oknem, může ji s výhodou používat v čerstvém stavu.

Estragon má svůj původ ve střední a jihozápadní Asii, je proto častou součástí pokrmů v kuchyni Arménů a Turků. Listy estragonu mají jemnou hořkosladkou kořeněnou chuť. Používá se k aromatizování vinných nebo ovocných octů, bylinkových másel, do nádivek, drůbeže, k pečeným a dušeným masům, do omáček, při nakládání zeleniny, k přípravě estragonové hořčice, při nakládání okurek, do čínských a francouzských pokrmů, k rýži a vařeným rybám, do salátů, polévek a marinád. Jako koření se používají čerstvé i sušené listy, často spolu se stonky. Pokrmům dodává pikantně trpkou příchuť.

Estragon významně podporuje tvorbu žluči, působí mírně močopudně, zvyšuje chuť k jídlu a zlepšuje trávení. Má i prokazatelný vliv antisklerotický a tonizační. Tlumí křečové bolesti při dyspepsii a podobných poruchách trávení. V lidovém léčitelství se používá na střevní parazity (roupy, škrkavky). Používá se v čerstvém i sušeném stavu, ale v malém množství. Lékař a botanik Ibn Baithar, který žil ve 13. století ve Španělsku, uvádí, že čerstvé výhonky estragonu byly vařeny v zelenině a šťáva z estragonu byla užívána k ochucování nápojů. Poučuje nás dále, že estragon oslazuje dech, otupuje chuť hořkého léku a napomáhá spánku.

Název Artemisia pochází zřejmě od řecké bohyně Artemis -ochránkyně panen, protože některé druhy tohoto rodu mají abortivní účinek. Druhový název dracunculus znamená latinsky malý drak, saň nebo had, pravděpodobně pro čárkovité listy ve tvaru jazyka.

FENYKL – ZDE

Fenykl obecný (Foeniculum vulgare) je léčivá víceletá rostlina pěstovaná jako dvouletá. Roste planě ve středomoří, kde se užívají listy i plody, dále se s ní setkáme kolem Černého moře, v asijských zemích. V Česku se vyskytuje na jižní Moravě.

Je podobný kopru, plodem je dvounažka s protáhlými nažkami až 1 cm dlouhými, jsou ale i drobnoplodé formy. Mají mít zelenavou až světlehnědou barvu. Plody fenyklu jsou zdraví prospěšným kořením. Mají charakteristickou vůni, lehce štiplavou, nasládlou chuť.Pro někoho i trpká nebo hořká chuť.

Má protikřečové účinky na střeva, proti nadýmání (plody jsou důležitou složkou větropudného čaje pro malé děti). Podporuje tvorbu mléka u matek. Má i močopudný vliv a ulehčuje odkašlávání. Byl doporučován i proti červům v uších.

Fenykl je velmi oblíbené koření hlavně ve francouzské a italské kuchyni. Má sladkou chuť podobající se anýzu. Proto se využívá k dokořenění chleba, cukrovinek a sladkého pečiva. Dále se využívá hodně k dochucení rybích polévek, tvarohových a sýrových jídel, omáček, bylinkového másla, salátů. Můžeme jej upotřebit při konzervaci zeleniny (červená řepa nebo okurky), u přípravy dušeného masa, nebo při výrobě likérů. Jemně osekané čerstvé lístky mohou svou chutí nahradit mátu v jogurtových zálivkách.

FENYKL V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899

Fenykl (Foeniculum) podobá se kopru; má dvouletý kořen, lodyhy vyšší a silnější nežli kopr, na 5 — 6 st. vysoké, vůni příjemnější.

Kořen vařený přikládá se na oteklá a zapálená prsa; v octě vařený fenykl přikládá se na rány, jež léčí.

Šťáva z fenyklu a med do uší napuštěný ničí uchavce (škvory). Osoby horkokrevné pijou vodu fenyklovou — to jest odvar nati a semena.

Žvýkání fenyklu z jara sílí zrak.

Olej fenyklový vyhání větry; olej ten (6 kapek) s 2 It. sádla vepřového smíšen v pomádu zahání vši (s hlavy).

Při léčení zvířat užívá se feniklu jako anýzu.

Zdroj: wikipedie, internet

Doporučujeme další nabídku koření a bylin:

Koření jednodruhové - ZDE

Kořenící směsi bez glutamanu- ZDE

Bujóny bez glutamanu - ZDE 

Dochucovadla bez glutamanu - ZDE

Koření pro nápoje - ZDE

Obalovací směsi - ZDE

Sušená zelenina - ZDE

Sušené byliny - ZDE

Sušené houby - ZDE

VAŠE ZDRAVÍ A SKVĚLÁ KONDICE,

TO JSOU NAŠE PRODUKTY A PORADENSTVÍ