HOŘČICE BÍLÁ – ZDE
HOŘČICE ČERNÁ - ZDE
Hořčice bílá (Sinapis alba) je jednoletá rostlina zlatožlutých květů patřící do čeledi brukvovitých. Kvete v červnu a v červenci. Blízce příbuzná je jí hořčice černá (Brassica nigra). Obě jsou významnými medonosnými rostlinami a pěstují se téměř po celém světě. Výjimečně ji u nás můžeme nalézt růst divoce na mezích, podél cest, či na úhorech.
Nejznámější je její zpracování v potravinářském průmyslu na oblíbenou pikantní pochutinu – hořčici. Dále se využívá také v lékařství, na výrobu mýdla, či mastného oleje, jako učinné zelené hnojivo, nebo velmi výživné krmivo.
Z mladých listů hořčice černé i bílé lze připravit jídlo — jarní salát.
Vyznačuje se vláknitým kořenem, ze kterého vyrůstá rozvětvená lodyha, při zemi namodralá a ochmýřená, vysoká až 1 metr. Listy vyrůstající z lodyhy jsou dvojího druhu. Ve spodní části stonku má rostlina listy dlouze řapíkaté, lyrovitě peřenodělené se zubatými okraji, v horní části pak listy čárkovité a po okraji hladké. Jednotlivé květy jsou uspořádány do hroznovitých květenství a dělí se na kalich a korunu. Kalich je tvořen čtyřmi čárkovitými lístky, které vodorovně odstávají. Koruna sestává ze čtyř zlatožlutých plátků umístěných do kříže. Uvnitř květu nalezneme šest tyčinek, čtyři jsou delší a dvě kratší. Plodem je tobolka se zakončením v podobě zobáku porostlá tuhými chloupky. Uvnitř je rozdělena žebrovanými chlopněmi na několik přihrádek se žlutými semeny.
Hořčice černá se liší zejména v listech, jejichž čepel je pilovitá a tři koncové úkrojky jsou srostlé, a její semena jsou tmavohnědá, pokrytá vrásčitou slupkou.
Původním domovem hořčice bílé i černé je jižní Evropa, oblast Středomoří a západní Asie. Už během starověku se však rozšířila do Německa, Francie, Ruska a do dalších zemí, kde se dnes s oblibou pěstuje, nebo roste divoce.
Hořčice není nijak náročná rostlina, stačí jí i půda na živiny poměrně chudá. Daří se jí spíše v teplém a suchém podnebí, nemá moc ráda vlhko. Půda jí vyhovuje lehká hlinitopísčitá s obsahem vápna. Není nutné ji hnojit, ale výnosy zvyšují zejména dusíkaté přípravky jako chilský ledek, síran amonný, nebo také fosforečná hnojiva. Přírodní hnojení chlévskou mrvou provádíme nejlépe na podzim, není vhodné provádět ho až před setím.
Semena se vysévají do dobře zpracované půdy koncem března. Jednotlivé řádky by měly být vzdáleny asi 30 cm. Záhon se pleje a okopává. Asi 10 cm vysoké rostlinky poté se rozesadí tak, aby měly mezi sebou vždy 10cm mezery. Sklízí se poté, co se tobolky zbarví do hněda a semena zežloutnou. Poněkud pozdější sklizeň nijak nevadí, tobolky se těžko otvírají a nehrozí, že z nich semena vypadnou. Požnuté rostliny se vážou do snopců a opatrně vymlátí, aby se semena nerozdrtila. Ta se poté dosušují a skladují v suchu. Výnosy jsou poměrně vysoké, z jednoho hektaru až 1 000-1 200 kg semen.
Sklizeň hořčice černé je poněkud náročnější, tobolky se otevírají snadno a je proto důležité přesně odhadnout okamžik, kdy rostliny posekat. Nedozrálá semena mají mnohem menší hodnotu.
Z celé rostliny se využívá zejména hořčičné semínka. Z nich lze vylisovat mastný olej, který tvoří jejich více než jednu třetinu. Je dále zpracováván průmyslově na mýdla.
V potravinářství se z hořčičných semen připravuje pokrmová hořčice. Lze využít jak hořčice bílé, tak i černé, avšak bílá si déle zachovává ostrost, z černé poměrně rychle vyprchají její silice.
V lidovém lékařství se využívá o něco častěji hořčice černé pro její výraznější účinky. Drogou jsou semena a lidé s její pomocí léčili již od pradávna. Používá se zejména zevně ve formě obkladů. Zvyšuje prokrvení hlouběji ležících orgánů (plic, pohrudnice, ledvin), proto se jí užívá při zánětech pohrudnice, či akutních zánětech dýchacích cest. Dále také při revmatických onemocněních, bolestech nohou, nebo žlutých kožních skvrnách. Vnitřně je užívána při trávicích obtížích v podobě rozetřených semen.
Kromě mastného oleje obsahují semena glykosid sinalbin a fermenty, které reagují s vodou a uvolňuje se hořčičná silice v podobě tekutého, štiplavého a těkavého oleje (oleum Sinapsis aetherum). Působí dráždivě a místně prokrvuje.
Hořčice černá obsahuje glykosid sinigrin, jehož štěpením rovněž vzniká hořčičná silice, její účinky jsou však o dost silnější.
Hořčičné silice způsobují při delším kontaktu s pokožkou překrvení kožních vlásečnic a vznik puchýřů. Snesitelná délka je do lehkého zčervenání pokožky, většinou 10-15 minut.
Hořčičné těsto — slouží k odvádění bolesti zejména při vleklém svalovém revmatismu, přikládá se krátce v podobě obkladu na plátně.
Hořčičný papír — je hořčičné těsto smíchané s lepidlem na papíře, dostupné v prodejní síti lékáren, přikládá se lehce namočený.
Hořčičný lék — je hořčičný olej smíchaný se zředěným lihem, bolestivé místo se malým množstvím potírá, či na krátký okamžik přikládá ve formě obkladu (5-10 min).
Hořčičný glycerin — podobně jako hořčičný lék, příprava na bázi glycerinu.
Hořčičná koupel — spojení hořčičné mouky a vody.
Hořčičná mast — odstraňuje žluté kožní skvrny.
HOŘČICE V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899
Hořčice rolní (Sinapis arvensis) roste v polích co plevel, kvete po celé léto. Hořčice černá pěstuje se na polích i v zahradách. Símě její obsahuje zvláštní olej, jenž na kůži položen, vytáhne puchýřky. Uvnitř prospívá zažívání, dráždí čivy, odvádí šlemy a vzbuzuje chuť k jídlu. V přílišném množství však škodí a může způsobiti zánět střev i močových ústrojů.
Hořčice užívá se jako lék nejvíce zevně. Dělá se z ní totiž jakési těsto, které se dává za obkladek při mnohých neduzích, jež spojeny jsou s bolestmi, jako katarrhy, záněty, bolení hlavy a závrať.
Hořčice semele se a vždy k potřebě upraví se těsto čerstvé; dříve se to dělo s octem, nyní s vodou; těsto pak natře se na plátno tlustě asi na prst.
Aby nebyl účinek jeho prudký, přidá se dle potřeby žitné mouky; obyčejně nechá se těsto ležeti ¼-½ hodiny, přes hodinu však nemá se nikdy nechat ležet na místě bolném, které po odstranění těsta se omyje a plátnem přikryje. Také se těsto neklade přímo na kůži, nýbrž obalí se v řídkou tkaninu.
Má-li účinek býti zvýšen, přidá se líh, pepř, sůl, cibule a j. Místo těsta bere se též líh hořčičný, to jest olej hořčičný, rozředěn líhem (12 kap. v 15 gr.). Tekutina tato působí na kůži tak, že zčervená, když se jí potírá; také se jí napustí plátno, jež přiloží se.
Mouka hořčičná užívá se též na koupele; dá se pytlík s 120—240 gr. mouky do vařící vody, a to pak oboje se přidá do koupele.
Hořčice bílá působí mírněji, a sice hlavně na ústrojí zažívací. Lžička semínek denně postačí časem záhy k odstranění žaludečních nesnází. Dryáčnictví zmocnilo se často léku toho, vyhlašujíc jej za lék zázračný proti všelikým chorobám.
HŘEBÍČEK – ZDE
Hřebíček je sušený kalich s poupětem hřebíčkovce kořenného (Syzygium aromaticum syn. Eugenia caryophyllata). Pochází z Moluckých ostrovů. Používá se ke kořenění sladkých potravin, rýže a masa. Pro své výrazné aroma je i součástí mnoha aromatických směsí. Hlavní složkou hřebíčkové silice je fenolická sloučenina eugenol, který má lokálně-anestetické a antiseptické účinky, používá se často v zubním lékařství.
Hřebíček má nasládlou chuť, která často přechází do chutě hořké. Hřebíček s tmavě hnědou či dokonce černou hlavičkou je závadný nebo příliš starý.
Pro svou značnou oblibu sehrál hřebíček významnou roli v dějinách zámořských objevů. Hřebíček se prokazatelně dostal do Středomoří už před naším letopočtem. Během středověku dováželi hřebíček do Evropy především arabští obchodníci. V 16. století už byl v Evropě všeobecně známý a byl cenným obchodním artiklem. Právě zkrácení cesty na Moluky, ostrovy hřebíčku, byl hlavní motiv k velké výpravě Fernaa Magalhãese, který věřil, že cesta západním směrem kolem Země bude kratší než dlouhá plavba kolem Afriky. Očekávání se nepotvrdilo, Magalhães na výpravě zahynul a cestu kolem světa dokončila jediná loď Victoria, která se vrátila plně naložená hřebíčkem a dvojnásobně tak zaplatila celkové náklady, vynaložené na výpravu.
V roce 1629 se Nizozemí uchýlilo k radikálnímu kroku - aby si udrželo monopol na obchod s hřebíčkem a muškátem, zlikvidovalo všechny hřebíčkové a muškátové plantáže s výjimkou přísně střeženého moluckého ostrova Ambon. Teprve v r. 1769 se francouzskému guvernérovi ostrova Mauritius podařilo propašovat semena obou rostlin v dutých podrážkách a Francie pak založila vlastní plantáže na ostrově Reunion.
První záznamy o hřebíčku pocházejí z Číny ze 3. století před našim letopočtem.
Hřebíček vyniká svou chutí a příjemnou aromatickou vůní. Před přípravou se doporučuje čerstvě mletý, protože svou specifickou vůni velmi rychle ztrácí. Jako jednodruhové koření tvoří součást mnoha směsí, např. kari, garam masala nebo francouzské směsi quatre épices. Použití hřebíčku je široké. Hodí se do slaných i sladkých pokrmů, sušenek, kompotů, pečiva, ale i svařeného vína. Dochutit s ním lze hovězí maso, omáčky, šunku, masové i zeleninové vývary a pokrmy či obyčejnou rýži.
Hřebíček jak již bylo napsáno výše využívá jako koření. Má ale výrazné desinfekční a místně znecitlivující účinky. Působí mírně dráždivě. Bývá využíván v zubním lékařství. Lze jej využít jako účinnou příměs kloktadel. Hřebíčková silice tlumí citlivost i bolestivost zubního nervu. Může být obsažen v protirevmatických mastech. Podáván inhalační formou desinfikuje dýchací cesty a léčí průduškové záněty. Podle učení ayurvédy podáván v prášku ovlivňuje povzbudivě činnost srdečního svalu.
CHILLI PAPRIČKA - ZDE
Chili paprička (též čili paprička; někdy se též užívá název kayenský pepř, případně kajenský pepř) je plod především exotických druhů křovitých paprik, rostoucích v tropech a subtropech Indie, Číny, Japonska, Vietnamu, Afriky, Jižní a Střední Ameriky, zvláště Mexika. Hojně se užívají i na Balkáně.
Jedná se o malé světlejší papričky se silnou vůní. Tyto feferonky jsou ostré odrůdy zpravidla vytrvalých kořeninových paprik, kterých je celá škála. Za svou pálivou chuť vděčí látce kapsaicin, která se dobře rozpouští v tucích, takže pro zahnání akutního pocitu pálení v ústech nejlépe pomůže sklenka mléka. Kdo nemá v oblibě mléko, může si ústa vypláchnout sklenkou silné kořalky, protože kapsaicin je rozpustný i v alkoholu.
Mimo dalších látek obsahuje vitamíny C a karoten B. Podporují chuť k jídlu, ale ve větším množství dráždí pohlavní a močové ústrojí. V přiměřených dávkách působí na žaludek lépe než pepř. Má příznivý účinek na zažívání. Je prokázáno, že kultury, zvyklé na ostrá jídla s tímto kořením, snáze snášejí zamoření pokrmů a prostředí kolem sebe různými bakteriemi, zejména těmi vyvolávajícími průjem. Chili vyvolává změny ve střevní sliznici, která potom leccos snese. Chili je považováno také za afrodisiakum.
Tímto názvem bývá často označován prášek ze sušených chili papriček. Má žlutou až červenou barvu a velmi palčivou chuť. Pochází z oblasti Střední Ameriky. Karibští domorodci s ním seznámili už Kolumbovy námořníky.
Chili papričky se množí semínky. Ta jsou kulatá, zploštěná, zpravidla vrásčitá žluté barvy. Časem semínka postupně hnědnou což může ukazovat nižší kvalitu a klíčivost semínek. Semena mají vysokou klíčivost kolem 95% a mohou si klíčivost zachovat i několik let.
Papričky lze s úspěchem pěstovat i v našich podmínkách, vyžaduje se však speciální postup, který lze rozdělit na tři důležité kroky.
Předpěstování - Začátkem nového roku se osivo v bytě umístí do zeminy a vyčká se na vyklíčení a první děložní lístky.
Přesazení - Po zesílení rostliny následuje přesazení do menšího samostatného kořenáče, ve kterém chilli čeká na příhodné venkovní podmínky.
Výsadba - S příchodem prvních jarních dní s jistotou absence mrazivého rána lze přistoupit k finálního výsadbě na kýžené místo do skleníku. Rostlina vyžaduje dostatek tepla i světla, nenáročná je naopak na zálivku. Potřebné živiny dodá pravidelné hnojení.
KARDAMOM - ZDE
Kardamovník obecný (Elettaria cardamomum (L.) Maton, 1811), zkráceně zvaný též kardamom, je statná bylina z čeledi zázvorníkovitých. Její plody a oddenky se používají jako koření.
Bylina vyrůstající z mohutného oddenku dorůstá výšky 2–4 m, výjimečně až 5 m. U kořene lodyhy jsou dvě řady plochých listů, dorůstajících délky 0,5–0,7 m, na horní ploše hladkých a tmavozelených, ze spodu světlejších a sametových. Květenství se vytváří na samostatném horizontálním stonku, táhnoucím se při zemi. Okvětní lístky jsou bílé nebo slabě nažloutlé, s nafialovělými žilkami a žlutými nebo růžovými okraji. Plodem jsou podlouhlé zelenavé tobolky, dorůstající délky 2 cm a obsahující 15 až 20 aromatických hnědočervených semen. Rozmnožuje se však zejména dělením oddenků.
Původním areálem rozšíření jsou tropické deštné pralesy Kardamomských hor (Cardamom Hills) v pohoří Ghat při jihozápadním pobřeží Indie, ve výškách mezi 700 až 1500 m n. m. Pěstuje se i na jiných místech Indie, na Srí Lance, v Guatemale a v Tanzanii.
Rostlina vyžaduje zastíněné stanoviště v bylinném patře tropických deštných pralesů s ročními srážkami v rozmezí 3000 až 4000 mm a s trvale vlhkou půdou. Optimální teplota pro růst se pohybuje kolem 22 °C, nesnáší teploty pod 10 °C. Kvete a jeho plody dozrávají pouze v oblasti tropů.
Semena obsahují značné množství bílkovin, tuků a sacharidů včetně škrobu.
Využívá se oddenek, plody a semena, případně éterický olej z nich připravovaný. Tobolky jsou ceněným kořením, které se prodává zelené, bělené nebo sušené na slunci. Mleté koření se nazývá kardamom, které je také jednou složkou indického kari. Semena jsou též význačnou složkou indického garam masala, arabského baharatu, etiopského berbere, piafu a řady sladkých jídel. Beduíni s ním ochucují kávu,Dánové bábovky, také se žvýká pro osvěžení dechu, zejména v jihovýchodní Asii, kde se přidává k betelovým listům. Semena podporují trávení, stimulují organismus, oddenek zahání únavu a horečku. Přidává se jak do sladkých jídel a likérů, tak i do uzenin.
V subtropické oblasti a v mírném pásmu může být pěstována, zejména ve sklenících, jen jako okrasná rostlina vzhledem k zajímavě vyhlížejícím listům.
KARDAMOM V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899
Kardamom obecný (Eletaria cardamomum). Kořen vypouští 8—30 lodyh přímých, 6—12 stop vysokých, květ bílý, čárkovaný. Roste na Malabaru a v celé Indii.
Plod jeho, kardamom malý, jest oblíben; má vůni pronikavou a chuť ostrou, kořenné podobnou.
Jiný druh jest prostřední (Eletaria media), roste na vrších Indie východní. Kvete v červenci a zraje v září. Od tohoto druhu pochází kardamom prostřední (Cardamomum medium), který se nyní velmi málo již v lékárnách potřebuje.
Kardamom obsahuje hojně zvláštního oleje aetherického a náleží proto mezi léky silně dráždící, rozčilující, jež sílí žaludek a způsobují pot.
Při závrati svaří se símě utlučené a tím i žaludek sílí se. Upravuje se též vodička z kardamomu, k němuž se přidá skořice, zázvor, květ, hřebíček, což se močí v bílém neb červeném víně. Vodička ta čistí žaludek i prsa; hodí se též za oční vodičku proti neduhům, jež nejsou zastaralé.
Též proti očím plačtivým se užívá, proti bolení zubů, dně a nemocím, jež vznikly z nastuzení.
Z 30 gramů kardamomu, 15 gr. hrozinek a 8 gr. hřebíčku se upraví se syrobem hřebíčkovým lék, jehož před jídlem se užije 1 lžička, načež vypije se sklenka bílého vína. Proti říhání pije se prášek kardamomu s vínem; také účinkují kardamomy dobře u ženských, jež nastydly.
KMÍN – ZDE
ŘÍMSKÝ KMÍN - ZDE
Kmín luční nebo také kořenný je jedním z vůbec nejstarších koření. Kmín kořenný (Carum carvi L.) je žádanou tržní plodinou a jeho pěstování má v českých zemích bohatou tradici. V polních podmínkách se pěstuje od druhé poloviny devatenáctého století. Rostlina dosahující ve druhém roce výšku až 1 metr.
Kmín patří mezi mrkvovité, má vzhled charakteristický pro tuto čeleď. Tedy nepříliš větvenou lodyhu, čárkovité listy, drobné bílé květy uspořádané ve složených okolících. Kmín má také charakteristickou vůni a známé plody – dvounažky, které mají hnědou barvu. Pro svou aromatickou vůni byl považován za rostlinu, která chrání před zlými kouzly. Kmín roste planě na našich lukách, v celé střední a severní Evropě, na Sibiři a v Přední Asii.
Kmín tlumí křeče hladkých svalů v trávicím ústrojí, zklidňuje žaludek a podporuje vylučování trávicích šťáv. Dokáže rovněž výrazně omezit kvasné a hnilobné procesy ve střevech. Na střevní parazity působí kmín toxicky. Kmín má příznivý účinek na trávení se projevu také tím, že kmínová silice napomáhá vylučování trávicích šťáv, uvolňuje žaludeční křeče, omezuje hnilobné a kvasné procesy v trávicím traktu.
Kmín působí také dezinfekčně, pomáhá při menstruačních bolestech a chudokrevnosti a vyhání střevní parazity. Kmín je nenahraditelné koření do žitného chleba, pečiva, k pečením, do kořenných směsí, do omáček, polévek, pomazánek, při vaření brambor, ke konzervaci, při výrobě likérů atd. Kmín lze používat jak celý, tak i mletý. Lidově se kmín nazývá raška.
Koření se jím bylinkové a bramborové polévky, saláty, používá se do bylinkových omáček, pomazánek z tvarohu, pod dušená masa. Kmín je nenahraditelné koření do žitného chleba, pečiva, k pečením, do kořenných směsí, do omáček, polévek pomazánek, při vaření brambor, ke konzervaci, při výrobě likérů.
Mletý římský kmín se používá do směsí, zejména do kari a chilli koření. Dále pak ke kořenění salámů, sýrů a masových konzerv. V likérnictví se silice toho to kmínu používá k výrobě žaludečních bylinných likérů. Jako koření je oblíbený v Indii. Kmín se používá celý i mletý a jde o univerzální koření, které se hodí při vaření brambor nebo masa. Vhodný je také do omáček, polévek či pomazánek. Kmín je také jednou ze základních složek staročeského klasického nápoje kmínky.
KMÍN V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899
Kmín luční (Carum carvi) má vřetenovitý, dvouletý kořen a lodyhy přímé, 1—2 st. vysoké, větvité, lysé. Listy podlouhlé, dvakrát zpeřené; kvítky drobné stojí v okolících bez obalů. Podlouhlé dvojnažky jsou lysé a kořenné. Roste na lukách, kvete v květnu a v červnu.
Dává se co koření do sýra, chleba, zelí, polévky, kořalky; olej semene toho podporuje zažívání a zapuzuje větry. Staří Římané již znali tuto vlastnost a dávali ho vedle soli na stůl. Olej kmínový utišuje bolesti, rozhání a přidává se po 2—4 kapkách do thé heřmánkového nebo melisového, jde-li o to, by nadýmání bylo zapuzeno. Zevně dává se co balsám, náplasť, zvláště na žaludek při obtížích žaludkových.
Černý kmín pochází z Orientu a dlužno dáti pozor, by símě jeho nebylo zaměněno se semenem durmanu.
KŘEN – ZDE
Křen selský (Armoracia rusticana nebo Cochlearia armoracia) je rostlina z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) pěstovaná pro svůj silně aromatický kořen, který se používá jako koření, zelenina či léčivý prostředek.
Křen je velmi bohatý zdroj vitaminu C, provitamínů A - karotenů, minerálů (železo, hořčík,draslík, vápník a fosfor), antibakteriálních látek. Ze 100 g křenu získá naše tělo 50 mg vitamínu C.
Křen je nejštiplavějším kořením ze všech štiplavých, s nimiž je také botanicky zpřízněn a k nimž patří hořčice bílá, brukev černohořčice, brukev sítinovitá - hořčice sareptská, řeřicha setá, ředkev setá, vodnice a ředkvička.
Pochází pravděpodobně z jihovýchodní Evropy a západní Asie (jihovýchodní Ukrajina) a do střední Evropy ho přinesli Slované v době stěhování národů (archeologické nálezy sahají ale až do 2. století). Nejstarší zmínka o křenu patří Hildegardě z Bingenu a poté ho dál pravděpodobně šířili šířili cisterciáci jako léčivou rostlinu (např. v Polsku). V našich zemích je pěstován již od 12. století (malínský křen) a šlechtěn od 17. století. Dnes je rozířen po celém světě a často zplaňuje na písčitých lokalitách podél rybníků a vodních toků. Byl pravděpodobně jednou z "hořkých bylin", které pojídají Židé během slavnostní hostiny zvané pesach. Ještě dnes je nazýván jako „chren“ v jidiš. Možná je znám již při exodu z Egypta kolem roku 1500 př.n.l. i z maleb v Pompejích.
Křen je vytrvalá rostlina s mohutným kůlovým kořenem. Množíme ho výhradně vegetativně řízky z postranních kořenů asi 1 cm silných a 25 cm dlouhých, které vysazujeme do řádků na vzdálenost asi 60 cm šikmo tak, aby spodní konec sazenice byl asi 15 cm pod povrchem půdy. Aby se rostliny nevysilovaly tvorbou plodů, odřezáváme hroznovitá květenství vyrůstající do výše až 150 cm. Kořeny sklízíme druhým až třetím rokem na podzim nebo na jaře a ukládáme do bedniček s pískem do chladného sklepa, aby nevysychaly.
Použití v kuchyni - Ke kořenění používáme čerstvý, jemně nastrouhaný kořen. Velmi oblíbená je hustá studená omáčka, připravená z nastrouhaného křenu, soli a octa, s přísadou nastrouhaných jablek, cukru a hovězího vývaru zvaná jablkový křen. Používá se jako příloha k vařenému masu, spolu s brusinkami a smetanou pak ke zvěřině. Samotný nastrouhaný křen se výtečně hodí k teplým uzeninám a vepřovému ovaru namísto hořčice. Zvláštní pochoutkou je křen smíchaný se šlehačkou a strouhanými ořechy jako příloha k vařené teplé či studené šunce. Používá se rovněž k přípravě křenové hořčice. Nakrájená na příčná kolečka koření nakládané okurky a červenou řepu. Nastrouhaný křen i hotové křenové omáčky můžeme uchovávat v uzavřených nádobách v lednici i 14 dní, zachovají si svou chuť a nekazí se vzhledem k obsahu fytoncidních látek.
KŘEN V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899
Křen (Armoracia rusticana) má tlustý válcovitý, hluboko do země vnikající kořen; listy na st. dlouhé, lodyhy 2—3 st. vysoké; květy bílé v hroznech.
Roste původně podle břehů mořských, ale pěstuje se zhusta; zvláště v Čechách, kde proslul jakožto nejlepší křen malínský; kvete od máje do července.
Sušením nebo vařením pozbude ostrosti, která zakládá se na těkavém oleji. Křen dráždí žaludek a střeva, pročež podporuje zažívání. Potřebí však požívati ho střídmě, jinak může způsobiti močení krve. Kdo má slabý žaludek, tomu způsobí nadýmání. Také za lék potřebuje se.
Kořen strouhaný účinkuje rychleji, nežli těsto hořčičné, a přikládá se při hostečných bolestech — v zubech a jinde, proti křečím žaludkovým.
Také se nakládá kořen křenu do kořalky, a tou se pak natírají místa bolestná. Mnozí polívají 60—120 gr. křenu 2—4 It. piva neb vína a pijou toho najednou 60 gr., což prospívá zvláště proti vodnatelnosti.
Strouhaný křen užívá se též s cukrem, a sice denně několikráte, 1—2 lžičky. Na tlapadla nohou přikládá se při zastaveném potu; také pihy zahánějí se šťávou křenu s octem smíšenou.
Mimo to rozličným způsobem užívá se křenu proti kurdějím, dně, slizotoku, močovým chorobám a j.
KURKUMA - ZDE
Kurkuma neboli indický šafrán je koření ze sušeného mletého oddenku kurkumovníku dlouhého (Curcuma longa), žluté barvy. Původ je v jižní Asii, největším producentem je Indie. Obsahuje asi 5 % éterického oleje (hlavní složky sabinen, felandren a žluté barvivo kurkumin). Používá se v kari koření. Někdy se výtažky z kurkumovníku (Curcuma longa) používají i jako lék proti rakovině. Tato asijská užitková rostlina z čeledi zázvorníkovitých má vynikající protizánětlivé účinky a je prokazatelně antioxidantem. Nejnověji se zjistilo, že významně podporuje mozkové kognitivní funkce, zejména u starších lidí. Je to přírodní a velmi účinný mozkový doping, který poskytuje kari koření. Výsledky výzkumů byly zveřejněny v American Journal of Epidemiology. Z kurkumy se také vyrábí škrobová moučka; na trhu se objevuje pod názvem Arrowrot, někdy se také nazývá koa. Používá se např. k zahušťování rybích a želvích polévek.
Kurkumy se používá též jako barviva do potravin. Například se používá jako barvivo do bezvaječných těstovin, polévek, rýže atd. pro dosažení žluté barvy.
Oddenky kurkumy se několik hodin vaří a poté jsou sušeny a následně pomlety na sytě žlutý prášek. Aktivní prvek kurkumin má zemitou, nahořklou, pepřovitou a hořčici podobnou chuť.
Rostlina je vytrvalá bylina se zdužnatělými kořenovými oddenky, podobnými známým oddenkům zázvoru nebo našich kosatců. Z hlízovitého oddenku vyrážejí dlouze řapíkaté listy a až 1,5 m vysoký stonek. Mezi listy vyrůstá hustý klas bledě žlutých kvítků. Plodem jsou mnohosemenné tobolky, které se ve zralosti samy rozevírají.
Kurkuma je rostlina dorůstající do výšky asi 0,9 m, z níž se jako koření využívá žlutavý oddenek, který se vzhledem podobá zázvoru. Oddenky se uvaří, oloupou, pak se suší na slunci a nakonec semelou na prášek. Kurkuma je známá jako barvivo používající se při barvení hedvábí, v potravinářském průmyslu do másla, hořčice, sýrů. Pěstuje se v Indii, Číně, Peru a Austrálii.
Léčivé účinky: Kurkuma má silné protirakovinné účinky, napomáhá při jaterních a žaludečních obtížích, při nechutenství a poruchách menstruačního cyklu, také působí proti nachlazení.
Použití v kuchyni: Kurkuma se přidává do směsí kari, výborná je v rizotu, luštěninových pokrmech, guláších a polévek s jíškou, pod masa, dále do rizota, zeleninových jídel, do různých čatní a nakládané zeleniny.
Zajímavost: Kurkumu lze použít všude tam, kde by se měl přidat šafrán. Kurkuma je považována za jeho náhražku.
KURKUMA V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899
Kurkuma dlouhá (Curcuma longa) roste v Indii a Číně; hlízy její, majíce zápach a chuť zázvoru, slovou v obchodu kurkuma dlouhá nebo zázvor žlutý; potřebuje se co koření a lék; hlavně k barvení. Citvar (C. zedoaria) roste v Indii vých. a v Číně; kořen slove citvarový kulatý a potřeboval se jindy v lékařství. Slouží zvláště proti neduhům v ledvinách a měchýři, vyháněje moč. Vonná (C. aromatica) roste v Indii vých., má krásný, vonný květ; kořen potřebuje se jako citvarový. — Kořen jiného druhu potřebuje se proti bolesti a otoku v kloubech; úzkolistá (C. angustifolia) poskytuje mouku, jež slove tikor či tikur a jest asi totožná s onou, jež pod jménem arrowrot u nás se objevuje.
Zdroj: wikipedie, internet
Doporučujeme další nabídku koření a bylin:
Koření jednodruhové - ZDE
Kořenící směsi bez glutamanu- ZDE
Bujóny bez glutamanu - ZDE
Dochucovadla bez glutamanu - ZDE
Koření pro nápoje - ZDE
Obalovací směsi - ZDE
Sušená zelenina - ZDE
Sušené byliny - ZDE
Sušené houby - ZDE
VAŠE ZDRAVÍ A SKVĚLÁ KONDICE,
TO JSOU NAŠE PRODUKTY A PORADENSTVÍ